Třetí týden za mnou a opět se událo pár zajímavých věcí. Tak třeba jsem byl poprvé v životě na opeře. V úterý v Národním divadle - Janáčkově v rámci určitého festivalu se hrála Její pastorkyňa. Název jsem znal, ale opravdu jsem nevěděl, o čem to je. Ano vím, je to ostuda, ale už to vím a dokonce jsem to viděl! Nejdříve mě odrazoval psaný čas 2 hodiny a 40 minut. Jako zní to opravdu otřesně, protože jsem ten typ člověka, kterého když někam posadíte na pár hodin, tak holt usne. Naštěstí v tom byly 2 přestávky, kdy jsem se provětral a nějak vzbudil. První jednání bylo dle mého názoru trochu nudnější, takže ke konci této části jsem to zalomil. Hupsss, ten Laďa je ale kulturní barbar! No ale zbylé dvě části byly naprosto bombastické! Jen abych ještě podotkl, jediným štěstím bylo, že jsou k tomu titulky. Jinak bych opravdu nevěděl, o čem to vůbec pějí. Zkoušel jsem se zaměřit na zpěv a nedívat se na titulky, ale smůla. Je to pěkné, ale nesrozumitelné...
Jelikož pár lidí sedělo na pivu, tak jsme se rozhodli jíti z opery za nimi. A kam jinam než do Modráče. Cíl zněl jasně - jít jen na chvilku, přece se brzy vstává! Ne. Ne. A ještě jednou - ne. Když se jde do Modráče, nikdy to není jen na chvíli. Bylo nás tam asi 6, z toho do konce jsme vydrželi 4. Velice se mi líbila otázka "Chceme už jít nebo tu ještě budeme?" Samozřejmě jsme nechtěli jít! To přece jinak nejde. Tak jsme došli na kolej kolem čtvrté hodiny ranní.
Po dvou a půl hodinách spánku jsem byl úplně v pohodě! Překvapivě. Dal jsem si sprchu, snídani jsem si koupil po cestě do školy a byl na makroekonomii. Tímto předmětem se tu asi moc zabývat nechci, to bych mohl vydat snad i knihu... Nicméně po první hodině mohl jít Laďa domů! Víte jak to myslím, prostě na kolej. Ostatní pádili na počítače, které jsem s radostí oželel. No ale ten důvod, proč jsem nešel do dalších hodin, je naprosto úžasný!
Sestra měla promoce! Tak jsem se musel obléct do obleku, upravit se nějak k světu apod. Jelikož nemám ani šalinkartu, tak jsem se rozhodl, že se vydám pěšky. Kdo zná Brno, tak tu velkou slávu měli na Právnické fakultě MU, tedy na konci ulice Veveří. Já šel přímo z centra. Tak na začátek Veveří je to easy! Tam jsem byl ani ne za 10 minut. K pivní burze to bylo tak 5 minut. No ale do.... ta ulice je snad vážně nekonečná! Já šel xx minut a právnická stále nikde! Už jsem si přišel vážně jako blázen a říkal jsem si, jestli jsem to snad nepřešel! A k tomu si to válím po Brně v obleku a lakýrkách...Naštěstí jsem to po celkové půlhodině našel a byl jsem happy jak dva grepy.
A teď nastává zlomový bod v historii mě a mé sestry! Předem musím napsat, že jsem sestru vždy obdivoval a obdivuji, je chytrá, všechno zvládá, vše ji jde. Ale prostě nijak jsem to neřešil. Ale když získala jako jediná červený diplom a jako jediné ji hrála fanfára, tak jsem poprvé pocítil ten pocit hrdosti a pyšnosti, že je to opravdu má sestra, která to dokázala. Jako jediná se dokázala probojovat skrze 3 roky s vyznamenáním. Mám naprosto úžasnou sestru!
Až teď mi došlo, jak dlouhý to byl den. Po promocích a rodinné kávičce jsem došel na Astorku a spal jsem. Nějak to na mě dolehlo, tak jsem si dal dvouhodinového šlovíčka. No a večer opět do divadla! Tentokráte na "Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně" v HaDivadle. Wooow! Luxusní představení. A jen za 20Kč! Být studentem umělecké školy se vážně vyplatí.
Po divadle jsme si chtěli někam sednout na pivko či vínko. Jenže středa večer... Takže všude narváno. Skončili jsme u školy v jednom nejmenovaném baru. Akorát 4 místa pro nás. Dali jsme si dvojku bílého, naštěstí jen jednu. Bylo to opravdu nejlepší víno, které jsem kdy pil. ale když nám oznámili cenu... Za dvojku bílého jsme platili 98Kč... Jako OK, někdo je ochoten zaplatit tuto cenu, ale já jsem chudý student, já děkuji bohu, když vidím pivo pod 30Kč!
Jenže jedna sklenka vínka je nic. Proto jsme se vydali na kebábek a pak na jedno pivko. Tam také narváno, ale zvládli jsme si zabrat malý stoleček. Tam jsme prodělali takový teambuilding, kdy jsme probírali témata jako rodina, záliby, jídlo, svatba, děti, ... No bylo toho požehnaně :D.
Vysokoškolský život je pln překvapení a je parádní! A život na koleji? Myslím si, že lepší než na bytě. Ale nemohu posoudit. Rozhodně nelituji, že jsem si vybral tuto možnost. Je pravda, že to beru spíše jako takové přespávání, ale v tom dobrém slova smyslu. Je to takové... Na buňce nás je 6, není tu nuda, pokecáte. Horší je to se soukromím, mně osobně to nevadí, protože s tím se musí počítat, když se jde na kolej. Mým soukromím jsou sluchátka. Když mám sluchátka a hudbu v uších, jsem uzavřen pro všechny ostatní.
Tento song je přesný! ;)
A i tento :D.
No a podzimní deprese si nechám na někdy jindy, už tak jsem se rozepsal.:)
Žádné komentáře:
Okomentovat