Jeden z předešlých článků byl asi takový menší sh*t. Mám na mysli ten, kde si kladu důraz na svůj věk. Ale to jsem se spletl.
Musel jsem si pustit opět Psí vojáky, protože počátek poslouchání jejich písniček hraje důležitý mezník v mém životě. Musím se totiž vrátit zpět, přes všechny události za posledních pár měsíců.
Mám takový pocit, že jsem buď něco někde zapomněl, něco jsem pos*al nebo nevím. Možná je to tím zářím, tím začátkem podzimu, ochlazením, ... Nevím. Ale cítím se strašně. Jak to jen popsat? Jakoby Vás kus chyběl a Vy ani nevíte, jestli s tím můžete něco udělat. Jen s tím musíte stále žít. A možná proto jsem teď takovej nas*anej, mrzutej, ... bez chutě. A už to začíná být vážnější - ztrácí se ve mně i ten můj super optimismus.
Díky těmto článkům začnu o všem tak nějak rozumě přemýšlet. Je to tím, že musím dávat pozor, aby vše bylo srozumitelné, snažím se vyhýbat vulgarismům, apod. Takže jde o jakýsi filtr mých myšlenek.
Ale zpátky k tomu, proč tu opět píšu. Tím starším článkem jsem si myslel, že když se změním, bude mi líp. Ale byla to blbost. Jen se vše zhoršilo. Veškerá tato změna byla započata jednou nepříjemnou událostí, kdy jsem se právě cítil cize a blbě. To mě dopálilo a já si řekl, že to už nechci zažít, že je mi 19 a chci se bavit.
Já se ale už nezměním, vždy jsem byl jinde a vždy budu. Chybí mi ten pocit, že se dokáži bavit se všemi věkovými kategoriemi. A to mě právě potěšilo včera! Je to takový malý moment, ale chci se o něj podělit!
Včera jsme s Klárkou měli domluvenou indivku s Jeffem. Před indivkou byl ještě trénink, na který jsem ale nešel - měl jsem ještě zkoušku v divadle. Přišel jsem tedy o čtvrt hodiny dřív a viděl jsem všechny ty tváře po dlouhých prázdninách. Začal jsem se rozcvičovat, převlékl jsem se a pozoroval, jak trénují. A teď mě ten jeden moment tak zahřál u srdce. Když se šli všichni napít a skončili, tak ti menší (byl to trénink mládežníků tak cca do 14 let? Neumím přesně odhadnout) se na mě všichni usmáli, všichni mě pozdravili a když jsem někoho nepozdravil, tak se připomněl znovu! A chtěli si vykládat a bylo to tak super! To mi vážně chybělo. Vidět, že mě vidí rádi!
A dnes když jsem byl zanést klíček od šatny k panu vrátnému, tak ten se taky na mě usmál, prohodil pár slov a bylo to takové příjemné. To mi vnuklo vzpomínku, kdy jsem o prázdninách potkal v jednom supermarketu druhého pana vrátného a ten si se mnou vykládal a vykládal.
Jsou to ty chvilky, kdy je mi vážně ukradené, kolik komu je. Důležitá je pro mě vzájemná komunikace, komunikace s lidmi. A i když jsem teď měl takové divné období, kdy jsem si myslel, že budu šťastný, když se budu bavit jen s mou věkovou kategorií, tak vůbec. Tomu je konec a myslím, že to byl ten kámen úrazu. Teprve teď jsem o tom začal přemýšlet a ještě, že jsem tak začal!
Proto jsem tak rád za loutkové divadlo a tančení. V divadle jsem se stal takovým mezníkem - jsem členem "omladiny", ale zároveň už jsem někdy přiřazován k těm 25+ a někdy si parádně pokecám (nechci hádat věk) s generací našich rodičů či prarodičů.
V tančení jsou mládežníci, se kterými rád prohodím pár slov a cítím se najednou mladší, bezstarostný. S Klárkou se tak neskutečně nachlámu a můžeme prokecat hodiny a stejně si vždy něco najdem. S Jeffem si rád zajdu na pivo, probereme věci !životně důležité!, samozřejmě - jak jinak.
A co mě dále těší, že mi bylo řečeno, že jsem konečně ve věku, kdy se se mnou dá bavit normálně... Teda když nad tím zapřemýšlím, nevím, jestli mě to má těšit. To jako dřív nešlo? :D
Jak já jsem rád za ten svůj blog. A mohu se pochlubit, že jsem inspiroval jednu z výše zmíněných (samozřejmě nejmenovaná :D) k založení vlastního blogu za podobným účelem - "vyblít" se a mít jasnou a čistou mysl. Za předpokladu, že si to může kdokoliv přečíst. Nu což, odhalovat sám sebe na veřejnosti - to už přece umím, to já přece rád :D.
Žádné komentáře:
Okomentovat