A ve čtvrtek naostro!

Vypadá to, že se mi opravdu plní sny. Pro mě je to až neuvěřitelné, že se to vůbec děje! Nejdříve Loutkářská Chrudim a nyní toto. S naprostým hřejivým pocitem u srdce mohu prohlásit, že jsem si poprvé vyzkoušel stát na prknech, co znamenají svět (alespoň pro mě). Dobrý, už jsem párkrát byl na těchto prknech, ale ne za sebe. A nyní? Nyní jsem stál na prknech rovnou v Praze v Divadle v Celetné!

Myslím, že málokdo to může pochopit. Ani já sám to nedokáži pochopit a ještě když se to děje tak rychle. Poprvé v životě cítím tak zvláštní pocity a myslím, že můžu říci, že jsem zažíval 3 dny opravdového a čirého štěstí. A díky těmto 3 dnům jsem si uvědomil mnoho věcí. A především to, že jsem se vydal na správnou cestu.

A to jsme my! Klaněčka s Radimem a Ninou
Autor: Michal Hancovský

Možná je to osud, štěstí, náhoda... Nevím, ale když bych to měl vzít od začátku, tak díky paní učitelce třídní ze základní školy jsem se dostal do Loutkového divadla Sokola Přerov "Přerovský Kašpárek". Díky Loutkovému divadlu jsem se dostal letos na 65. Loutkářskou Chrudim, kde vystupoval Radim Vizváry se svým dokonalým Pejprbojem. To mě samozřejmě vedlo, abych dal svůj "like" na stránku jejich uměleckého souboru "Tantehorse". A právě tam jsem v pondělí 18. 7. 2016 objevil příspěvek, ve kterém hledali dobrovolníky, kteří by se zúčastnili 2 workshopů a následně představení před diváky. A to právě v Lessons of Touch, kde hlavní role hrají Radim Vizváry a Nina Vangeli.

Šlo to ráz na ráz. První workshop měl začít následující den v 15:00 v Praze. Neměl jsem kde přespat, myslel jsem si, že jde o další šanci, kterou promrhám. Ale ono to přece jen vyšlo!

Neměl jsem absolutní ponětí, co mám očekávat. Nevěděl jsem nic. Avšak...

Na workshopu, který vedl naprosto dokonalý Jiří Bartovanec, se nás sešlo 8. Zcela rozdílných a jedinečných osobností různého pohlaví, věku a dokonce i národností. Měli jsme ve skupince i Američanky i Italku. A proto bylo vše v angličtině. Ono mi to nevadilo, jen mě tak moc mrzí, že jsem toho měl na srdci tolik, ale ta jazyková bariéra mezi námi byla pro mě opravdu velká.
Nicméně, za úkol jsme měli něco zvláštního. Tedy teď to nevidím jako zvláštní věc, ale před 3 dny to byl opravdu těžký úkol. Já ani nevím, jestli to jde popsat, aby to nevyznělo nějak hloupě. Je potřeba si to zažít.

Flying Angela!
Autor: Angela Krieger

Avšak jde o Lessons of Touch, proto byly důležité dotyky. Chodili jsme do kolečka, měnili směry, strany, zastavili jsme se. A vždy, když jsme někoho potkali, tak jsme se objali, ale těmi nejrůznějšími formami. Mohli jsme si obejmout nohy, skočit si na záda, jen tak se schoulit do klubíčka, ležet vedle sebe. Šlo o jakési nejrůznější formy pozdravů a střetnutí. A pro mě nepřekonatelná překážka. Tedy překonatelná nejspíše byla, když jsem vydržel až do konce.
Když si to vezmete z určitého úhlu pohledu, tak se střetnete s cizími lidmi, se kterými se máte začít objímat a mačkat se na sebe a vytvářet nejrůznější taneční kreace. Je to zvláštní.

Workshop byl i následující den, kdy jsme trénovali již vybrané kreace, které Jirka poskládal do určeného pořadí, aby to mělo jakýsi koncept.

Jelikož si tento blog píšu pro zachování svých vzpomínek, musím si napsat:
Underground
Breathe in and out
Arching and Go back
Hands up and fingers
Open and close
Hugging
Flying Angela
Seeking
Look to the left!

Jedna důležitá informace stále chybí. Jedna z největších šíleností, co jsem kdy udělal. Možná největší. Nevím, nedokáži posoudit. Ale předem chci říci, že jsem za to rád. Protože když jsem se rozhodl, že se opravdu vydám do Prahy z hodiny na hodinu, chtěl jsem udělat nějakou změnu. Chtěl jsem se posunout dál, dál do divadelního světa. Proto jsem s tou šíleností souhlasil, i když vnitřně jsem stále mezi sebou bojoval.
Jirka přišel s návrhem, že bychom mohli být první část našeho vystoupení... NAKED. Zavládlo ticho a ve všech byl vidět šok. Měli jsme všichni čas o tom popřemýšlet, přes noc, přes workshopy... A ono se souhlasilo. Po logické stránce to musí vypadat "Proboha to jsou magoři, jak to mohli udělat? Jsou blbí?" Jo, to jsem si říkal taky. Ale já přijel do té Prahy něco změnit, něco udělat. A i když je to šílený, šli jsme do toho všichni.

Nevím, jak to může působit na ostatní, ale nešlo tu přímo o tu nahotu. Já to neumím vysvětlit, popsat, ale v tom celém konceptu toho příběhu a všech okolností to tak být muselo. Tedy nemuselo, byli jsme první skupinka, která do toho šla, ale... Ale to je jedno, já jsem i tak rád, že jsem to udělal!

No a ve čtvrtek, tedy včera, přišel den D, kdy jsme měli po x hodinách předvést to, co jsme se naučili. Já ani neumím popsat ty pocity, ale když jsem měl čas o tom přemýšlet, uvědomil jsem si, že je to nejspíše pocit štěstí. A každému bych z celého srdce přál, aby takovýto pocit měl. Aby každý zjistil, co ho baví, co chce v životě dělat.

Jediné, co mě mrzí, je skutečnost, že jsem to představení neviděl. Avšak ohlasy ostatních byly kladné. A i kdyby to říkali jen tak, třeba ze slušnosti, mně to ani nevadí, já jsem rád, že jsem mohl být součástí a že jsem si mohl zkusit něco nového. A díky této nové zkušenosti vím, co chci v budoucnu dělat. Čím se chci živit, mezi kterými lidmi chci trávit svůj  volný čas. Chci tento pocit mít stále.

Autor: Angela Krieger

A opravdu bych chtěl poděkovat Jirkovi, že se o nás všechny tak pěkně staral. Byly to sice jen 3 dny, ale v každé pauze se nás všech ptal, jestli jsme v pohodě, jak se cítíme, jestli nám může nějak pomoct...
To samé celá naše skupinka. Kdyby nebylo angličtiny, možná by to bylo ještě lepší, ale třeba to tak mělo být. Jsem rád, že jsem poznal tak úžasné lidi a prostě.. Znali jsme se doslova pár dní a dokázali jsme se před sebou svléci donaha :D. Nepopsatelný zážitek. Doufám, že se někdy uvidíme při nějaké další příležitosti.