V poslední době toho mám dost na srdci.. Tentokrát na téma přátelé/kamarádi. A ani nevím jak začít...
Všichni mi říkají, jak jsem neuvěřitelně hodný a nejsem sprostý, chovám se a mluvím slušně a spořádaně. Já to nepopírám, ale nemyslím, si že by to měla být až taková pravda, jak o tom všichni mluví. Vždyť se nechovám jinak než ostatní...
Musím uznat, že to "dobro", tu laskavost, způsob mluvy a přátelskost a především důvěru mám po mamce. To zvláštní je ovšem v tom, že já jsem kluk a dnes je přece moderní být ten největší z*rd :)...
Ale o tom mluvit nechci, píši to proto, že na základě tohoto mám spoustu přátel. Tedy.. Já doufám, že to jsou přátelé, kamarádi, lidé co mě podpoří v každé chvíli, lidé co mě mají rádi. Mohu říct spousty a spousty lidí, které považuji za kamarády a jsou různého pohlaví, věku, různých charakterů, každý má jiné záliby, ...
I tak mám zvláštní pocit... Zvláštní pocit, že i když se snažím být dobrým kamarádem, tak ne ode všech mám stejnou odezvu, kterou vysílám já. Někde je to možná dáno zcela rozdílnými zálibami, jinde možná věkem, co já vím. Ale ať se zamýšlím, jak se zamýšlím - čím je dáno, že s někým dokáži mluvit zcela o čemkoliv i když jej pomalu ani neznám a s někým, koho znám pár let, tak nevím o čem si s ním povídat? A rozhodně mi není ten člověk nesympatický či něco podobného. Spíš naopak! Spíše toho člověka obdivuji. Tedy v tomto případě mluvím o více lidech, nevím proč to s nimi tak mám. A ani nevím, co si oni myslí o mně.
Nejkrásnější odezvou opravdového přátelství je kamarádova/kamarádčina důvěra. To, že se svěří se svými starostmi, potížemi, ale i radostmi, to mě těší nejvíce. To je pro mě signál, že mi věří, může se na mě spolehnout a já se vždy snažím poradit. I když často nevím jak. Občas si připadám jako vrba, že mi lidé vylívají srdíčko, ale já nemám kolikrát ty zkušenosti, že nevím co poradit. Tak mlčím, přikyvuji. Ono to kolikrát i stačí.
Pak si tu ale říkám, že když já potřebuji s něčím poradit, vylít si taktéž to srdíčko, tak už je tu najednou méně a méně lidí. Buď nemají čas, jsou pryč nebo co já vím...
A nebo kdyby se ozvali jen tak sami od sebe :).
Teď to zní, že de facto nemám žádné kamarády a všichni mě jen využívají a jsou to falešní kamarádi. To vůbec ne! V žádném případě.. Já na kamarády nezanevřu a nedám je, mám tu opravdu ty pravé kamarády, ale i přesto se tu najdou tací, kterých se to týká.
Mimo důvěru, která je pro mě nejcennější, jsou tu zážitky a vytváření silnějších přátelských vazeb. Každou další strávenou chvilkou, ať už v partě venku, v hospodě, v parku, na trénincích, v autobuse, autě, vlaku, v divadle, ..., se vytváří nové příběhy a ty buď to přátelství posílí, nebo naopak zničí...
S touto zkušeností bohužel taktéž mám zkušenost, ale vše nejhorší už je dávno za mnou.
A co jsem vůbec chtěl tímto článkem sdělit? Je důležité si vážit kamarádům, být jim nablízku.. Ale důležité je i cítit, že jste pro někoho důležití a dostávat to najevo. Třeba hned teď někomu napište a zeptejte se, jak se má, co dělá, .. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat