Přes celé prázdniny jsem se díval po internetu na různé brigády, říkal jsem si, že třeba na něco narazím. A taky jsem narazil - úkolem bylo napsat několik pohádek. Tak jsem si řekl, že to zkusím a napsal jsem krátkou pohádku, kterou jsem měl poslat na ukázku. Jenže já debil ten termín prošvihl a pohádka zůstala ležet ladem. A tak se alespoň s Vámi o ni podělím :)!
Bylo krásné ráno. Sluníčko hřálo, větřík foukal, ptáčci zpívali. Odevšad se ozývalo jen tiché oddechování a chrápání. Všechna zvířátka ještě spala. Pouze čuník Pepík byl již na nohou. Nemohl se dočkat dalšího zábavného dne. A jelikož je to ještě malé prasátko, tak si velice rádo hovělo v blátě. A právě na dvorku bylo takové to parádní mazlavé blátíčko, ve kterém si Pepík tak moc rád hrál.
Zvířátka se pomalu probouzela a viděla, jak je Pepík nedočkavý. Když mu povolila, že si může jít hrát, tak se po Pepíkovi jen zaprášilo. Ten uháněl na druhou stranu výběhu a přemýšlel, jestli má do jeho oblíbeného bláta skočit po hlavě, šipku nebo jen tak do něj vběhnout. Už už se chystal vyskočit do vzduchu a dopadnout, ale ono nic!
“Kde je blátíčko?” vykřiklo zděšené prasátko. Pepík chodil sem, potom tam a zase sem a ono bláto tam opravdu nebylo! Co teď bude Pepík dělat? A jak byl z toho celý nešťastný, tak si sedl a plakal. Takhle si opravdu nepředstavoval takový krásný den.
“Copak se děje Pepíku? Proč pláčeš?” zeptala se kačenka Eliška, která šla kolem.
“Víš, Eliško, uteklo nám blátíčko” odpověděl plačtivě Pepík. Elišku to zaskočilo, ale byla pevně rozhodnuta, že Pepíkovi pomůže tuto záhadu objasnit.
“Já mám nápad Pepíku! Půjdeme to tvé blátíčko najít. A už neplakej, určitě ho najdeme!” prohlásila a už vedla Pepíka kdo ví kam.
Společně procházeli každičký kout svého výběhu a celého dvorku, ve kterém žili, až došli k plotu. A protože bláto nikde nebylo, tak plot přelezli. Když došli na louku, tak se zeptali zajíce
“Zajíci, zajíci, prosím tě, neviděl jsi tu někde naše blátíčko?”. Zajíc jen zakroutil hlavou a odhopsal pryč.
Eliška s Pepíkem byli trochu zklamaní, ale nevzdávali se. Stále šli po pěšince a došli k jezeru. To bylo poprvé, co uviděli tolik vody najednou!
“Co to je? Eliško, v té vodě něco je!” volal Pepík a schovával se za Elišku.
“Ale Pepíku, copak jsi nikdy neviděl ryby?” zasmála se Eliška a ukázala na ryby co si šťastně plavaly v jezeře. Pepík se přestal schovávat a ryby si prohlížel. Po chvilce se osmělil a zeptal se “Rybičky, neviděly jste naše blátíčko?”. Ryby ale jen mlčely a plavaly dál.
To už Pepík opět plakal “Já už nikdy neuvidím své blátíčko! Co budu jen dělat?”. Oba věděli, že hledané blátíčko asi nenajdou. A tak šli smutně zpátky domů. Ke vší smůle se na obloze seběhly mraky a začalo pršet. Eliška i Pepík se schovali pod strom a čekali až přestane pršet. Naštěstí po chvilce opět vykouklo sluníčko a mohli pokračovat v cestě domů.
Když došli k plotu, přelezli jej a nestačili se divit. Blátíčko bylo zpět! Ono se vrátilo!
Pepík se neudržel a už utíkal a skákal v této louži bláta.
Kačenka to nechápala a tak se zeptala doma maminky. Ta ji vysvětlila, že blátíčko nikam neuteklo, jen uschlo a proměnilo se v hlínu. A když zapršelo, tak se hlína smíchala s vodou a vzniklo bláto. Eliška vše pochopila, poděkovala a celá šťastná utíkala za Pepíkem. V mžiku mu vysvětlila kde blátíčko bylo a proč se opět objevilo.
A tak se oba rochnili, užívali si a byli opět šťastni!
Nemyslím si, že by se někomu velice zalíbila, že by si ji chtěl půjčit, ale i tak chci poprosit, abyste ji nikam nekopírovali bez uvedení autora :).
Žádné komentáře:
Okomentovat